O TAJEMSTVÍ BŘIŠNÍHO DECHU

Začnu svou oblíbenou frází- „Když lidé přicházejí na kurzy taiji a čchi-kungu……..“

Ano budu se opakovat, vůbec nevědí, co jdou dělat, k čemu to je dobré a jak se k tomu všemu postavit. Možná se domnívají, že nějaký tělesný pohyb zázračně změní jejich zdraví, pocity a kdo ví, třeba i běh života. Jenže tolik životních optimistů už tady dávno není, a tak ve větší míře se setkávám s lidmi, kteří nečekají nic. Tolik nabídek už tu bylo, tolik marných pokusů o šťastnější život a výsledek asi za moc nestál, protože kdyby ano, zůstali by u osvědčené metody.   

PS: žádná metoda není, jen jenom celek a jeho části. Jsme-li částí trpíme, jsme-li celkem užíváme krásy života.

Na úvodní lekci by mělo zaznít, taiji a čchi-kung není jen o těle a jeho pohybu, je to také o síle, která je spojena s dýcháním a o vědomí, které všechno doprovází. Tělesná cvičení nemá smysl popisovat, neboť jejich účinky je třeba zažít a obdobně je tomu i s dechem a vědomím. Nicméně můžeme si o tom všem povídat a pak se může stát, že se začnete dívat na stejné věci jiným pohledem. Jiný pohled vyvolává jiný směr pohybu, a to dává tušit, že započaté úsilí se nemine s očekávaným účinkem. Možná si řeknete, že to zas tak důležité není, jenže když si budete chtít vychutnat východ slunce, také nebude ideální, když se k němu otočíte zády.

Lidé se nemohou dočkat kdy jim to začne fungovat, ale mnozí jsou stále otočení ke svému zdroji zády. Buď jen konají a nauvažují, nebo myslí příliš a schází jim náležitá praxe, která potvrdí, nebo vyvrátí nepřenosnou zkušenost. A když náhodou obojí klapne, zas se neumějí otevřít vlivu, který na ně působí a zůstávají za neprodyšnou bariérou svých bezdůvodných obav a strachů.  Zamysleli jste se někdy nad tím, co je pro náš život nejdůležitější? Nemusíte nic říkat, dovedu si to představit; zdraví, vztahy, práce, rodina, peníze. Krásně seskládaný hodnotový systém moderní psychologie. Nicméně co kdybych řekl, že ze všeho nejdůležitější jsou tyto tři věci: Tělo, dech a vědomí. (tři poklady tao) O těle nic nevíme, dokud se nám něco neporouchá, o dechu nic nevíme, protože to v nás dýchá samo a o vědomí nic nevíme, protože jeho místo nahradilo sebevědomí. Na první pohled je všechno v naprostém pořádku, protože když to funguje a nic se nám nepřipomíná, nacházíme se v opojném „spánku“, „nevědomí“.

Nevědomím se dá chápat všechno to, co pracuje v náš prospěch, aniž bychom se na tom podíleli
a byli si toho nějak vědomi
. Jsme součástí mystéria, ale nikdo si to neuvědomuje. Jsme součástí stvoření, ale tvořitelem v tom pravém smyslu je pouze nepatrné procento lidstva. Ostatní se vezou v koloritech svých stereotypů, které se opakují pořád dokola. (do blba) V tomto rozpoložení pak zkoušíte čchi-kung, nebo taiji, ale nevíte, že jste stále k jejich tajemství otočeni zády. Postavit se čelem znamená stát se součástí příběhu a nechat vše, s čím se setkáváme a pracujeme prostoupit cenzurou svého vědomí. Díky tomu získáváme originální a nezaměnitelný vhled do nastalých situací s možností rozlišit podstatné od nepodstatného. Tím uspořádáme dosavadní chaos svého života a rozšíříme omezený obzor. Naše vědomí se díky tomu stává součástí „nevědomí“. Klasikové taiji spojují oblast „nevědomí“ s břichem, prenatálním obdobím a nazývají jej prvním nebem neboli světem příčin. Zde se rodí síla. Proto, chceme-li obnovit svou energii, musíme obrátit svou pozornost z vnějšího prostředí dovnitř a získat kontakt se svým zdrojem-nevědomím. A to se dá udělat jen jediným možným způsobem – zapojením vědomí.     

Taiji je dokonalý ZEN v pohybu. Hodně lidí si ZEN spojuje s orientální metodou nehybného sezení za účelem zastavení pohybu mysli. Tato představa však nevystihuje jeho pravou podstatu. Zen je především spontaneita bytí, která se k ničemu neupíná, a díky tomu se vědomí spojí s hlubšími úrovněmi bytí a stává se „nevědomím“. Proto na sebe člověk v meditaci zapomíná a nabývá pocitu netělesnosti a bezčasovosti, jinými slovy čas a prostor přestávají existovat.

Nevědomí pohlcuje vědomí, ale ne tak, že by nastávalo bezvědomí, nýbrž stávající vědomí se značně rozšiřuje. (vědomí je součástí nevědomí) Rozšířené vědomí je nejen základním principem hodnotného cvičení taiji a čchi-kung, ale také kvalitního a radostného života. Slovo „nevědomí“ nemá dobrou konotaci a z toho důvodu může být vnímáno negativně. Je to specifický druh vědomí, které má zcela odlišné vlastnosti než vědomí, na které jsme zvyklí a každodenně používáme. Naše vědomí je logické, účelové, racionální, lineární, analytické a ulpívající. Sjednocuje se nejen s fyzickým tělem, ale i s jemnějšími strukturami naší existence jako jsou pocity, emoce a především myšlenky. Jakmile začneme sebe sama vnímat jako individualitu, identifikujeme se s představou od celku odděleného „já“. A právě toto „já“ nás izoluje od „nevědomí“, které je paradoxní, iracionální, nekonečné, objímající všechny protiklady v nedělitelné jednotě celku. (tajemné taiji)

Nevědomí je realitou našeho bytí, vědomí spojené s představou „já“ je dokonalou iluzí. Nicméně nevědomí je často vnímáno jako superlativ, kdežto produkty vědomí jsou vždy chápany jako  postulátní pravda.

Pokud v souvislosti s nevědomím hovoříme o „já“ tak buď tu žádné „já“ není, anebo je „já“ ve všem. Obě tvrzení jsou stejně pravdivá a můžete si vybrat.

Primárně nejde o potlačení vědomí na úkor nevědomí, ale o to, aby se vědomí rozpustilo v nevědomí a část se tak spojila s nedělitelným celkem. Tento proces je vždy spojen s ukončením iluze „já“.

Kde je „já“, tam je utrpení, kde není „já“ začínáme konečně svobodně dýchat.

Naše vědomí je součástí nevědomí. Nikdy to jinak ani nebylo a celý smysl života spočívá jen v jediné věci, obnovit tuto zkušenost. Dokud ji nemáme, jsme zajatci omezeného vědomí, které se domnívá, že je „já“. Jenže to je kardinální omyl a díky němu celý svět trpí.

Wei wu wei říkají Číňané, plynout jako řeka, která se jednou spojí s oceánem. Co můžeme říci o oceánu, když nahlédneme jeho nekonečnost? Nic, nastává euforický pocit, který nás přesahuje, mysl se nemá čeho zachytit a my jsme najednou součástí meditativního „nevědomí“. Běžně se ale naše vědomí identifikuje s představou „já“, které ulpívá na celé řadě situací, záměrů a rolí. Svou pozornost promítáme výhradně do tzv. vnějšího světa. A aby naše „já“ ve společnosti uspělo, naučilo se být soutěživé, vychytralé, ambiciózní dosahující tak svého mocenského a kariérního vrcholu. V této poloze se celek musí podřizovat jeho části. Pokud je „Já“ dosazeno na trůn, z této pozice býváme svědky neuvěřitelné a nepochopitelné destrukce individuálního vědomí, které se stalo obětí psychopatické mysli. (hra autorit) To je tím nejhorším, co může lidstvo jako takové potkat. Důvod je velmi prostý vědomí a „nevědomí“ jsou antagonizmy, jedno bez druhého nemůže existovat, takže hojnost a veledůležitost navenek je vždy doprovázena pocitem prázdnoty a bezvýznamnosti uvnitř. (tak působí rovnováha). Mysl vždycky vidí jen to, co chce vidět a proto se stáváme obětí svých nešťastných představ, které jsou zdrojem ještě víc nešťastnějších rozhodnutí.

Vědomí myslí v hlavě a nevědomí žije v břiše. (tajemný klíč taoistické alchymie).

Pokud bychom uvažovali v polarizaci život a smrt, tak smrt žije v hlavě a život se odehrává v břiše.

Hlava chce mít, břicho chce být.

Na těle je hlava periferií a břicho tzv. energetickým středem. Číňané nazývají břicho „čchi-chaj“ mořem čchi, anebo také duchem bez vědomí, a to je ekvivalent našeho „nevědomí“.  Vědomí si můžeme představit jako ukazovák směřující na měsíc a „nevědomí“ jako generátor, který nás, budeme-li chtít, k němu přenese. Konání, versus myšlení, individualita versus neohraničené bytí. Hlava je velký projektant, pořád se něčím zaměstnává a všechno chce mít, pokud možno ihned. Břicho je díky tomu stažené a možná občas i bolí, protože v tomto režimu nemůže radostně být. Ukazovátko překotně vybírá vytoužené mety, ale člověk se trápí, protože k dosažení svých cílů musí překonávat překážky a bojovat. (Cesta se otvírá vždycky tam, kde žádné překážky nejsou). 

Jinou variantou je nevědomí, kterému schází ta nepatrná část celku – vědomí. Takoví lidé spí, neboť se zpravidla nacházejí v režimu autopilota. Díky tomu se propadají stále hloub do své animální a pudové existence, v které nejen že nedokáží zaměřit běh svého života, ale také často trpí, protože své chyby nevědomky opakují pořád dokola. 

A závěrem něco málo z dechové praxe:

Když se lidé snaží při cvičení „správně“ dýchat, tedy břichem, dopadne to prakticky vždycky špatně.  Proč je to tak těžké? Je to prenatální dech a jako takový je součástí mocných mechanizmů nevědomí.  Pokud dýcháte povrchně a mělce, je to také součástí nevědomí, které se nějak na způsob vašeho života aklimatizovalo. Jinými slovy životní styl ovlivnil způsob vašeho dýchání. Potom se někde dozvíte, že tak je to špatně a začnete se snažit všechno najednou měnit. Co ale dělá hloubku dechu? Je to především o schopnosti vědomí spojovat se s hlubšímu úrovněmi nevědomí. Tam je klid a uvolnění. Takže pokud žijete povrchně a hekticky budete podobně i dýchat. Nemůže to být jinak, všechno ostatní je klamem, přetvářkou a snahou o nadvládu nepřirozeného nad přirozeným; to nikdy nemůže dopadnout dobře. Naše těla jsou obrazem našeho životního stylu a dech je toho nedělitelnou součástí. Jak to tedy vyřešit? Jsou dvě možnosti. Tou první je stát se pasivním pozorovatelem, nedělat to, být víc meditativní, rozpustit své vědomí v nevědomí a sledovat, jak to samo ve mně dýchá. Nestane se to ale hned, je to proces. Tou druhou možností, která vám také prohloubí a zklidní dech je bezesporu úprava životního stylu. Pokud ale říkáte že to nejde, jste obětí a není vám pomoci.
Takže jakékoli snahy o kvalitnější dýchání budou ve svých důsledcích vždy jen otázkou krátkodobé změny, která se bude navracet do původních hodnot. Styl života, který vedeme, nás k tomu či onomu způsobu dýchání přivedl, a tak je jasné, že nějaká pranajáma (cvičení s dechem) deset minut dvakrát do týdne to neovlivní. (přivodí dobrý pocit, ale to je něco úplně jiného)

V životě to bývá tak, že přirozenou cestou dostáváme to, co potřebujeme a vynuceným úsilím získáváme to, co zas tolik důležité pro nás není. Jak říkala maminka F.Gumpa: „Člověk mám mít jen to, co potřebuje, všechno ostatní je pouze k vychloubání“. A proč tomu tak je? Vnitřní nedostatek je maskován vnějším nadbytkem. Nerovnováha vnějšího s vnitřním nás dovedla až sem, takže spotřeba a nadužívání života asi nebude tím nejlepším návodem ke štěstí. Kdybychom na tohle mysleli, možná by se nám žilo lépe.   

 

Taiji-shiatsu 775 997 335

Moskevská 27/14, Liberec 1
II. poschodí Sídlo Centra zdraví Taiji-Shiatsu Liberec