O RADOSTI A HARMONII V LŮNU JIZERSKÝCH HOR

O RADOSTI A HARMONII V LŮNU JIZERSKÝCH HOR
Máte rádi přírodu, unikáte rádi od stresu přeplněných velkoměst do lůna přírody a hor? Tak právě vám je určen tento malý článeček.

Včera byl nádherný den, poslední ze čtyř prodlouženého víkendu a my se rozhodli vyrazit na prohlídku starých známých míst, kde roste třezalka, červený bez, tužebník a podobně. Vyrážíme okolo desáté ráno směr Bílý potok, Smědava. Všude lidí jak psů, jak by řekla moje babička, ale tento příměr by zřejmě vyžadoval novou klasifikaci, protože to jsou davy. Auta, motorkáři, cyklisté to všechno směřuje vzhůru, aby si užili trochu té přírody. Jeden se plete druhému a v tropickém horku je cítit všude přítomné napětí a stres. Tento stres však nikdo nevnímá, jen ti, kdo na něj nejsou bytostně zvyklí, pro které není každodenní normou. V náhorní plošině směřující k přehradě Souš se skladba rozšiřuje o pěší turisty a zarputilé běžce na kolečkových lyžích. Silnice poměrně úzká, z jedné strany kola, z druhé také, a tak začínáte uvažovat nad tím, které ze stran dopřejete oněch zákonných 1,5m odstupu. Nejednou je třeba velmi rychle reagovat a zpomalit, protože zatáčky jsou nepřehledné a nevíte co se na druhé straně ukáže. Občas se tu totiž vyskytnou motorizovaní lidé, kteří mají potřebu být všude první, a to je opravdu zábava. Dívám se občas lidem do tváří a mám dojem, že s tou přírodou, za kterou přišli, nejsou vůbec spojeni, protože jsou moc akční a navíc musí dávat pořád  pozor, aby je někdo jiný neohrozil. Platí zde totiž nepsaný zákon silnějšího, a tak motoristé nevraživě míjejí cyklisty a cyklisté podobně reagují nejen na řidiče, ale i na pěší. Navenek se nic neděje, ale uvnitř graduje napětí a stres. Konečně máme Souš za sebou a sjíždíme Kořenovem do oblíbeného mokřadu, kde roste tužebník. Pokračujeme dál na Tanvald a při sjezdu na hlavní silnici z Harrachova je už zdálky vidět dlouhá kolona. Říkám si asi se tam něco stalo, kdo ví a když se nic po 5 minutách nepohnulo, otáčíme to směrem opačným na Vysoké nad Jizerou. Tuhle silnici máme rádi, vede tak trochu mimo oblíbené koridory, a tak se tu dá jet v klidu. Jenže aby se ani zde nic nevymezovalo z všeobecných letních koloritů, do Vysokého nedojedete, neboť soudruzi zase budují něco, co nesnese odkladu, a tak musíme přes Zlatou Olešnici a dál se napojit na silnici do Železného brodu. Kdo to tam zná, tak ví, že v meandrech místní silnice si našli zalíbení adrenalinoví feťáci na motorkách a je to tam opravdu jak se říká o hubu. Musíte se držet hodně při kraji, protože se vám může stát, stejně jako včera nám, že najednou vyrazí se zatáčky nějaký idiot a vy, když nebude hodně na své straně a nebude včas reagovat můžete mít smůlu. Ono se totiž na to reagovat ani nedá, takže buďte opatrní. Překvapujeme mě, že místní policie nechává všemu volný průběh, ale tak už to v našich poměrech přebujelé demokracie zkrátka chodí, každý si přece chce ten víkend užít naplno a po svém. Přijíždíme do Malé skály, invaze všude lidi, blázinec. Unikáme směrem na Klokočí, kde byla velká višňová alej. Tu a tam jsme dříve nasbírali košíček jako doprovodnou surovinu k domácím produktům. Dnes je alej zlikvidovaná a místo ní bytelný plot s novými zákrsky. Tak míjíme další milé překvapení a pokračujeme dál. Stáčíme se pod Kozákov a směřujeme vzhůru k rozhledně kde rostou červené bezy. Jenže nic moc, málo, zelené a kdo ví, jestli se letos něco podaří nasbírat. Sjezd obrácenou stranou dolů máme okořeněn o výpravu asi padesáti cyklistů. Nechápu, proč se organizují takové pelotony, vždyť to nemůže být žádná zábava, auta je objíždějí, musí se zařadit, jenže kam, když jedou za sebou a jej jich tolik? Začínáme toho mít pomalu plné zuby a vyhodnocujeme situaci, že nejlépe bude vrátit se co nejdříve domů. Do Tanvaldu najíždíme tentokráte z opačné strany a zjišťujeme příčinu ranní krize. Na vzdálenosti cca 1,5km jsou za sebou tři semafory. Při tom se jedná o hlavní tah mezi Prahou a Krkonošemi. To zas někdo myslel kolenem, ale o lidi tady přece jde až na posledním místě, takže je všechno v naprostém pořádku. Po cestě dolů ze Smědavy míjíme uštvaně, schvácené skupinky cyklistů směřujících nahoru a přemýšlíme nad tím, co je vede k tomu takhle se v tom parnu huntovat. Ale je to přece výzva. Pozorujeme šťastné rodiny, vpředu naštvaný nadupaný otec, ze ním rudá schvácená manželka a o kousek dál zmordované děti, kterým to přece jen šlape o poznání méně. Rodinná idylka. Dole ještě na samotný závěr všech zážitků dojíždíme nějakého pana opatrného, který projíždí Bílý potok třicítkou, takže si užíváme spanilou jízdu a v Hejnicích u kostela konečně vyrážíme vzhůru k našemu domovu, kde se slovy „kocajdank“, že jsme doma vylézáme z přehřátého auta a utíkáme se schladit do příjemných teplot domova. A jaký že je výsledek naší úžasné cesty? Nic moc jsme nenasbírali, za to se stále víc ujišťujeme, že ve volných dnech nahoru už vyjíždět nebudeme. Je konec idylky, ticha a klidu jak jej ve své knize O jizerských horách, tak často a s láskou popisoval pan Nevrlý. Nám nezbývá než vyrážet nahoru za sychravých dnů, odpoledne, protože to je šance, že budeme také v přírodě trochu sami a nikoli jen se stresem naplněnými lidmi.  

 

 

Taiji-shiatsu 775 997 335

Moskevská 27/14, Liberec 1
II. poschodí Sídlo Centra zdraví Taiji-Shiatsu Liberec