O BOJOVÝCH UMĚNÍCH A SPORTECH

O BOJOVÝCH UMĚNÍCH A SPORTECH
O cestách bojovníků a jejich umění bylo sepsáno spousty příběhů a knih a ohlédneme-li se zpět do minulosti, můžeme vysledovat stopu vývoje, kterou v této oblasti lidský druh absolvoval. Počátky bojových dovedností patřily živelnosti, brutalitě a síle, zlaté období bylo prodchnuto skutečným uměním, kdy kromě svalů dostal prostor i duch a konce se opět navracejí k počátkům, aby se tak kruh pomyslného vývoje definitivně uzavřel.

V každém bojovém systému vstupují do hry tři veličiny, které zásadním významem ovlivňují průběh zápolení. Jsou to znalost konkrétních technik, síla a mysl.  Technika je nástroj, síla hybnou energií a mysl generálem strategie.  Ač se mysl v bojových uměních často podceňuje vůči technikám a síle, má dominantní postavení, neboť je to právě ona, kdo volí optimální reakci a správný okamžik vypuštění síly. Jen hlupák dělá zbytečné, neúčinné techniky, případně používá sílu proti síle. Takový přístup vyčerpává a s opravdovým uměním nemá nic společného.  

Když se podíváme na časovou osu, jak se jednotlivé styly vyvíjely, nelze opomenout změnu přístupu k obraně. Nejdříve se útokům lidé bránili čelně, dvě síly se setkávaly proti sobě a to je vždycky hodně bolestivé. Kvalitativní změnou bylo krytí útočných technik víc ze strany pomocí kruhových pohybů a otužováním kontaktních ploch. Někde tady se zrodilo ofenzivní karate. Otužování bylo na jednu stranu dobré, protože vyvolávalo lokální znecitlivění, na stranu druhou působilo ve tkáních mikro traumata, která se stala zdrojem pozdějších zdravotních potíží.    

Teprve čas ukázal, že principem zvyšování kvality a účinnosti bojových umění není síla útočníka, nýbrž taktika a poddajnost obránce.  Morihei Ueshiba, zakladatel Ai-ki-do přišel s převratnou teorií, když oznámil: „Kdo zaútočí první, prohrává, neboť se dostává mimo řád vesmíru“.

To byl mílový krok vpřed v oblasti bojových umění. Hrubá síla začala ztrácet na významu a poddajný jin začal vyvažovat výbušný jang. V Číně se v této době poprvé objevují výrazně měkčí a progresivnější systémy jako Wing-tsun kung fu, Schaolin a zvířecí styly obecně známé pod úhrnným názvem Wushu. Vývoj se nezastavil ani v tomto období a po nějakém čase přišla opět změna, která předznamenala spojení umění formálního - vnějšího s uměním spirituálním - vnitřním. Tyto vnitřní styly reprezentují čínské Bagua, Sing-I a Taijiguan a japonské Ai-ki-do. (Lidé se někdy mylně domnívají, že vnitřní umění je nějaké zírání do prázdnoty za současného nacvičování stínových technik. Takhle je dnes laickou veřejností v našich poměrech vnímaný například Taiji-guan). Nicméně, jsou to právě vnitřní styly, které v započatých transformačních principech jdou mnohem dál, neboť umění boje se v jejich podání rozšiřuje na univerzální oblast působení a říká, že útok není něco, co by mělo být blokováno, neboť ve své podstatě se jedná o energetický dárek. V takto nastaveném prostředí se mohou dít doslova zázraky. Nad technikami boje a silou vévodí duch, neboli vědomí vědomé si samo sebe

Když se podíváme do oblasti bojových sportů, vidíme, že umění jako kvint esence těchto aktivit stojí poněkud stranou. Je to dobře patrné například na vrcholových soutěžích toho, či onoho stylu, kdy není téměř nic pěkného vidět. Borci jsou často opatrní, nervózní, stresovaní a nedovolí si experimentovat, neboť konkrétní záměry bývají často rychle odhaleny a zvráceny v neprospěch útočníka. Dalším charakteristickým rysem sportovních klání je úsilí být nejlepší a vyhrát a to často i za cenu, která se skutečným uměním už nemá nic společného. V takových chvílích chybí sebekontrola a živelná útočnost je postavena nad sebereflexi a empatii, takže nejdřív jednáme a dodatečně vnímáme, což přináší zejména v civilní oblasti života nemalé problémy. Nicméně díky bojovým sportům začíná být trénovaný jedinec výrazně akční a to se do dnešní soutěživé doby hodí. Jenže vždycky existuje nějaký strop, a není-li nosným principem rovnováha, zcela jistě nastanou problémy. Problém je překážka na cestě, která naznačuje, že tudy bychom již dál jít neměli. Akční lidé to považují za výzvu a o to víc se s tím perou. Člověk znalý principů taiji uvažuje tak, že existence blokuje univerzální čchi jeho života, měl by zastavit, chvíli nedělat nic a čekat jak se věci začnou samy od sebe napravovat, neboť přirozeným řádem, kterého jsme všichni součástí, je rovnováha. I tohle je bojové umění.

Takže dnešní článek o bojových uměních a sportech bych ukončil slovy, že sport se někdy maskuje za umění, ale skutečné umění jde jinou cestou. Krystalizuje jedince, přetváří hrubé na jemné a odhaluje definitivní povahu všech věcí. V pravém umění je třeba prvoplánově přijmout prohru, chybu, nedostatek, a z toho vyjít, naopak ve sportu se snažíme tyto hendikepy přebít silou, výsledky a dovedností, ale to není skutečné, je to jen nálepka na jinak nezměněném podkladu. Možná to bude pro některé z vás nepochopitelné, ale síla se rodí ze slabosti, vědomí povstává z nevědomí a skutečné ovládání jakéhokoli umění spočívá ve schopnosti přestat chtít cokoli ovládat. Pak nastane klid, hranice zmizí, pole se rozšíří, čas přestane existovat a vy zapomenete na sebe. V tomto okamžiku není výzvy, a tudíž není ani soupeře. Někde tady začínají a končí bojová umění, neboť boj přestal existovat a zůstalo ryzí umění.  

 

Taiji-shiatsu 775 997 335

Moskevská 27/14, Liberec 1
II. poschodí Sídlo Centra zdraví Taiji-Shiatsu Liberec

Registrovaní uživatelé

Přihlaste se pro přístup k exkluzivním informacím, video prezentacím, receptům a dalším zajímavostem

Přihlásit se

Aktuální články

O ŽIVOTĚ, ČÍNSKÝCH UMĚNÍCH A ZÁLUDNOSTECH PODVĚDOMÍ

31. 03. 2019

O čínských uměních qigong a taijiguan bylo už napsána spousta knih; na dostupných video kanálech jsou stovky ukázek, ale osobní zkušenost je něco úpln...

O BOJOVÝCH UMĚNÍCH A SPORTECH

22. 03. 2019

O cestách bojovníků a jejich umění bylo sepsáno spousty příběhů a knih a ohlédneme-li se zpět do minulosti, můžeme vysledovat stopu vývoje, kterou v t...

všechny články